Pohádka o ukřičených havranech

Za devatero horami, sedmero úřady a jedním blackoutem byl les. V tom lese žila zvířata, co stavěla hráze, školky a dokonce i internetové dutiny s optickým vláknem. Všechno se hýbalo kupředu… dokud nepřiletělo hejno havranů.

Hlavní havran Daniel slétl na pařez (protože podium ještě nikdo nepostavil) a zakrákal: „Zvířata! Už dost! Stačilo!“

A zázrak se stal – bobři odložili klády, srnky přestaly nosit mechy a sova zavřela učebnice. Všichni čekali, co bude dál. „No… stačilo,“ zopakoval Daniel, protože víc v repertoáru neměl.

Vedle něj se ozval havran Michal s očima planoucíma jako reflektory na koncertu heavy metalu: „A když nám někdo sebere zrní, nastane odboj! Vezmeme pruty a půjdeme do boje!“

Srnky se lekly, bobři málem spadli do vody a lišák Andrej za keřem smíchy rozsedl koblihu.

Ale tím to nekončilo. Kolem Daniela posedávali i havrani z jiných hejn – rudí, modří i zapomenutí oranžoví. „To nejsou jiná hejna,“ tvrdil Daniel. „To jsou naši nezávislí přátelé.“ Medvěd Justicián na to zamručel: „To je jako říct, že když mám včely, vosy a sršně v jedné krabici, pořád z toho bude jenom med. Nepřiznaná koalice jak vyšitá.“

A tak se to v lese stalo pravidlem. Kdykoli se mělo něco zlepšit – nový most přes potok, nová knihovna, nebo aspoň pořádné hnízdo pro sýkorky – havrani přiletěli, rozkřičeli se a všechno stopli svým křikem: „Stačilo! Stačilo! Stačilo!“

Les se zastavil. Jen koblihy od lišáka se dál roznášely.