Pohádka o šišce na čumáku

Jednoho dne se do lesa zatoulal neviditelný tvor jménem Viruňák. Nikdo ho neviděl, ale všichni slyšeli, že prý dokáže zvířátka nachladit, rozkašlat a někteří se kvůli němu ani nedočkají další zimy.

Lišák Andrej hned vyskočil na pařez a zvolal: „Nebojte se! Já vás ochráním. Stačí, když si všechny srnky, veverky, bobři i straky dají na čumák šišku. A nikdo nesmí chodit z nory ven bez mého povolení!“

Zvířátka se začala divit: „Ale Andreji, jak máme jíst koblihy, když máme na čumáku šišku?“ ptaly se srnky. „To neřešte, hlavně poslouchejte,“ mávl ocasem lišák.

Ježek Karlík mezitím do všeho píchal: „Já bych zakázal i zpívat v lese! A taky bych udělal zákaz běhání po louce!“ Sova Alenka počítala: „To bude stát spoustu oříšků. Musíme vytisknout nové lístky a rozdávat je zvířátkům jako pomoc.“

Bobři vyrobili hráz z papírů se stovkou razítek, datli ťukali, kdo pravidla nedodržuje, a straky krákaly: „Šišky na čumáku! Šišky na čumáku!“

Jenže pravidla se měnila každý týden. Jednou si zvířátka musela dát šišku velkou, jindy stačila malá. Někdy směly srnky běhat jen do půl louky, jindy vůbec. A když už si myslely, že Viruňák zmizel, objevil se znovu v jiné podobě.

Srnky začaly být zmatené. Jedny nosily šišky poslušně, jiné je zahazovaly. Některé běhaly pro koblihy k lišákovi, jiné si je pekly samy. Les se rozdělil a hádal se, kdo má pravdu.

Nakonec se ukázalo, že Viruňák zůstal v lese dlouho, ale většina zvířat si na něj zvykla. Šišky odložily, ale pocit nedůvěry mezi nimi zůstal.

A lišák Andrej? Ten jen lišácky řekl: „Vidíte, kdyby nebylo mě, celý les by byl nemocný!“