Pohádka o mývalovi a digitální noře

V hlubokém lese žila zvířátka, která potřebovala stavět nové nory, hráze a doupata. Jenže pravidla byla složitá – bobři museli sehnat razítka, srnky čekaly měsíce na povolení, a lišky se hádaly o každou louku.

Jednoho dne vystoupil mýval Ivan, známý tím, že si rád hraje s kamínky, kolečky a lesními přístroji. Mýval prohlásil: „Dost bylo papírových hrází! Udělám vám digitální noru, kde si každý klikne a povolení má hned.“

Zvířátka zajásala: „Hurá, konečně někdo myslí moderně!“

Mýval se zavřel do své nory, začal drátovat, hrabat se v mechu a pavučinách, a po dlouhých měsících oznámil: „Hotovo! Digitální nora je připravena. Vše půjde hladce!“

Jenže když srnky zkusily nahrát žádost o novou paseku, objevilo se: „Chyba 404 – šiška nenalezena.“ Bobři chtěli postavit hráz, ale nora spadla do spánku hned po přihlášení. A datli, kteří měli kontrolovat, jestli všechno běží, slyšeli jen nekonečné škrábání myší.

Srnky byly zmatené, bobři naštvaní a lišák Andrej se tomu smál: „Vidíte? Říkal jsem, že to je nesmysl! Radši si vezměte koblihu.“

Mýval se snažil opravovat, nosil další papíry, tiskl návody a volal: „Ještě chvíli vydržte, už to bude fungovat!“ Ale lesní rada začala reptat. A když ani po bouřce nora nepracovala, zvířata se shodla, že mýval musí z rady pryč.

Mýval odcházel skloněný, s drátky a kolečky v tlapkách. A v lese zůstala digitální nora – napůl hotová, napůl spadlá, všem na očích.