Pohádka o lišákovi a svěřeneckém mechu

Kdysi dávno v lese žil lišák Andrej. Nebyl to žádný chudák – měl tolik koblih, že by jimi dokázal zasypat půl lesa. Jenže ostatní zvířata začala šuškat: „Hele, to není úplně fér, aby jeden lišák držel všechny koblihy a ještě s nimi všem mával před čumákem.“

Lišák se zamyslel a řekl: „Já to vyřeším chytře! Založím si… svěřenecký mech! Všichni si budou myslet, že už to není moje, a já budu vypadat čistěji než srnčí hříbek po dešti.“

Sehnal dva ježky, aby na mechu seděli a dělali, že se starají. Občas si tam přišla sova Alenka spočítat pár oříšků, bobři přinesli nějaké papíry s razítky – a mech se tvářil jako seriózní instituce.

Ale všichni v lese věděli, že ten mech se otevírá jen tehdy, když lišák zavrčí heslo: „Koblihy sem!“

Srnky si šeptaly: „Ten mech je kouzelný – reaguje jen na Andreje.“ Bobři kroutili hlavami: „Takový mech by se hodil i na dřevo.“ A starý medvěd Justicián jen zamručel: „No jo, vypadá to jako mech, ale smrdí to jako liščí doupě.“

Lišák se ale dál usmíval a všem tvrdil: „Vidíte? Koblihy nejsou moje, to všechno ten mech! Já s tím nic nemám!“