Pohádka o jezevcích a vlku z Východního hvozdu

Bylo nebylo, v sousedním lese žila pracovitá rodina jezevců. Měli malé nory, políčka a byli hrdí, že si všechno spravují sami. Jednoho dne se ale z hlubin Východního hvozdu vyřítil velký šedý vlk. Začal jim nory bořit, zásoby brát a vyháněl jezevčí mláďata z bezpečných doupat.

Jezevci se statečně bránili. Byli menší, slabší, ale měli odvahu. Brzy však bylo jasné, že sami to zvládnout nedokážou. Proto poslali po lese volání: „Pomozte nám! Vlk nás chce spolknout celé. Ale jestli ho nezastavíme, přijde časem i k vám.“

A tak se probudila solidarita v lese.

Sovy z Bruslového hvozdu houkaly: „Jezevci musí dostat oříšky, klacky i nové nory! Je to spravedlivé.“

Straky a sojky krákaly po celém lese: „Vlk boří nory, viděli jsme to na vlastní oči!“

Bobři stavěli hráze z podpůrných papírů a schvalovali nové balíky pomocí razítek.

Datli policajti zatím ťukali do stromů, zda se někdo v lese nespřáhl s vlkem.

A srnky z mnoha luk začaly posílat hrstky oříšků a šišek, i když samy moc neměly.

Všichni věděli: bránit slabšího je lidská i zvířecí povinnost. Protože kdyby vlk sežral jezevce, příště by si troufl i na srnky, veverky nebo bobry.

Jen lišák Andrej stál stranou. Nejprve přinesl pár oříšků, ale brzy mávl ocasem: „Proč bych měl nosit svoje oříšky cizím jezevcům? Srnky v mém lese chtějí koblihy. To je důležitější.“

Část srnek kývla, protože koblihy měly rády. Ale jiné srnky zavrtěly hlavami: „Lišáku, kobliha je sladká jen chvíli. Ale když vlk sežere sousedy, žádná kobliha nás už neochrání.“

Jezevci dál bojovali, a díky pomoci ostatních zvířat z lesa vydrželi. Vlk zuřil, ale nedokázal je zlomit. A každý oříšek či šiška, kterou dostali, pro ně znamenala naději, že přežijí další den.